Diêjuščy osoby:
STIEPÁN STIEPÁNOVIČ ČUBUKÓV, pomiêščyk
NATÁLIJA STIEPÁNOVNA, joho dočka, 25 liêt
IVÁN VASÍLIJEVIČ ŁÓMOV, susiêd Čubukova, pomiêščyk, krêpki, odkormlany, ale velmi nervovy
Diêjanie odbyvajetsie na seliê v Čubukova; velika chata v domi Čubukova.
I
ČUBUKOV; uvochodit ŁOMOV u frakovi i biêłych palčatkach.
ČUBUKOV (idučy do joho navstrêču). Hołúbčyku, kohó ja báču! Iván Vasílijevič! Vélmi rády! (Stiskaje ruku.) O-tó-to nespodiêvanka, mámočko dorohája... Jak prožyvájete?
ŁOMOV. Spasíbo. A viête jak prožyvájete?
ČUBUKOV. Žyvém sobiê pomaléńku, ánhiełe naš, na vášych molítvach i tak dálej. Siadájte, pokôrno vas prošú... Ot ímenno, nehóže susiêduv zabyváti, mámočko mojá. Hołúbčyku, a što ž viête tut tak oficijálno? U frákovi, palčátkach, i tak dálej. Nevžé kudýś jiêdete, dorožéńki môj?
ŁOMOV. Niê, ja tôlko do vas, šanôvny Stiepáne Stiepányču.
ČUBUKOV. To čom u frakovi, čúdo viête náše? Búďto na Nóvy rôk z vizýtoju!
ŁOMOV. Báčyte v čôm diêło. (Bere joho pud ruku.) Ja pryjiêchav do vas,
šanôvny Stiepáne Stiepányču, kob potrudíti vas odnóju próśboju. Ne odín užé raz ja miêv hónor zvoróčuvatisie do vas po pómošč, i viête vse, jak toj kazáv... ále ja, vybačájte, nervújusie. Ja výpju vodý, šanôvny Stiepáne Stiepányču. (Pje vodu.)
ČUBUKOV (ubôk). Hrošý pryjiêchav prosíti! Ne dam! (Jomu.) U čôm diêło, krasávče?
ŁOMOV. Báčyte, Stiepáne Stiepányču... mojá viná, Stiepáne Šanôvniču... to znáčyt, ja strášno nervújusie, jak báčyte... Odným słóvom, tôlko viête odín móžete pomohčý mniê, choč, zrozumiêło, ja ničým ne zasłužýv i... ne máju práva spodivátisie na vášu pómošč...
ČUBUKOV. Ach, ne rozmázujte, mámočko! Hovorête odrázu! Nu?
ŁOMOV. Záraz... U siêtu minútu. Diêło v tôm, što ja pryjiêchav prosíti rukí vášoji dočkí Natáliji Stiepánovny.
ČUBUKOV (radosno). Mamúleńko! Iváne Vasílijeviču! Povtorête šče raz — ja ne dočúv!
ŁOMOV. Ja máju hónor prosíti...
ČUBUKOV (perebivájučy). Hołúbčyku môj... Ja takí rády i tak dálej... Ot ímenno, i tomú podôbne. (Obnimaje i ciłuje.) Davnó chotiêv. Ja tak usé chotiêv. (Puskaje slozu.) I ja vse lubív vas, ánhiełe môj, jak rôdnoho sýna. Daj Bóže vam obóm porádu i lubóv i tak dálej, a ja vélmi chotiêv... Čohó ja stojú jak bołván? Ostovpeniêv z rádosti, zusiêm ostovpeniêv... Och, ja ž od dušê... Pujdú poklíču Natášu i tomú podôbne.
ŁOMOV (rozvorušany). Šanôvny Stiepáne Stiepányču, jak viête dúmajete, mohú ja spodivátisie na jéji zhódu?
ČUBUKOV. Takí, ot ímenno, krasáveć i... i ráptom voná ne zhóditsie! Zakóchana, napévno, jak kôška i tak dálej... Záraz! (Vychódit.)
II
ŁOMOV odin.
ŁOMOV. Zímno... Méne ciêłoho tresé jak péred egzáminom. Grunt — to sobiê postanovíti. Kolí dóvho dúmati, vahátisie, mnôho hovorýti i ždáti ideáłu ábo pravdívoho kochánia, to nikóli i ne ožénišsie... Brr!.. Zímno! Natálija Stiepánovna dóbra hospodýnia, nebrýdka, účana... čohó šče mniê tréba? Odnák u méne vže načynájetsie šum v úšach od nérvuv. (Pje vodu.) A ne oženítisie ne mohú... Po-pérše, mniê vže 35 (trýdceť pjať) liêt — viêk, jak toj kazáv, krytýčny. Po-drúhie, mniê potrêbny právilny, regulárny ład žytiá... U méne słabóje sércie, jak tôlko što, voné odrázu pryspiêšuje, ja — čołoviêk porývny i vse strášno nervújusie... Ot i tepér húby v méne dryžát i práva poviêka pudskákuje... Ále najhôrš dla méne zo spanióm. Tôlko láhu v łôžko i načnú zasynáti, jak ráptom u liêvum bokóvi štoś — šmorhiêť! i bje prósto v plečé i v hółovu... Zryvájusie jak sumašédšy, pochodžú tróchi i znov laháju, ále jak tôlko načynáju zasynáti, u méne v bokóvi znov — šmorhiêť! I tak razôv dvádceť...
III
NATALIJA STIEPANOVNA i ŁOMOV.
NATALIJA STIEPANOVNA (uvochodit). Ot tobiê ná, jej-bóhu! To viête, a táto mniê káže: idí, tam kupéć pryjšóv po továr. Dóbry deń, Iváne Vasílijeviču!
ŁOMOV. Dobrý deń, šanôvna Natálijo Stiepánovno!
NATALIJA STIEPANOVNA. Vybačájte, što ja v partuchóvi i po-chátniomu... My perebirájem horóšok do sušênia. Čom viête tak dóvno v nas ne bylí? Siadájte... (Siadajut.) Chóčete posnedáti?
ŁOMOV. Niê, diákuju vam, ja vže jiêv.
NATALIJA STIEPANOVNA. Zakurête... Óde zapáłki... Pohóda čudiésna, a včóra dav takí došč, što robôtniki ciêły den ničóho ne robíli. Viête kôlko kopíć nakosíli? Ja, podúmajte, połakómiłasie i skosíła vsiu travú, a tepér samá ne ráda, bojúsie, kob mojé siêno ne zhniłó. Lépi byłó b pudoždáti. Ále što ja báču? Viête, zdajétsie, u frákovi! O-tó-to nóvosť! Na bal jiêdete čy što? Mížy námi kážučy, viête pochorošêli... Nu, jej-právo, čohó viête tak výmodilisie?
ŁOMOV (nervujučysie). Báčyte, šanôvna Natálijo Stiepánovno... Diêło v tôm, što ja postanovív poprosíti vas výsłuchati méne... Napévno viête zdivújeteś i náveť pohniêvajeteś, ále ja... (U bôk.) Strášno zímno!
NATALIJA STIEPANOVNA. U čôm diêło? (Pauza.) Nu?
ŁOMOV. Ja postarájuś kórotko. Viête, Natálijo Stiepánovno, viêdajete, što ja vže davnó, od sámoho ditínstva, majú hónor znáti vášu simjú. Mojá pokôjna tióta i jéji čołoviêk, od kotórych ja, jak viêdajete, otrýmav u nasliêdstvo zemlú, usé odnósilisie z hłúbokoju pošánoju do vášoho táta i do pokôjnoji mámy. Rôd Łómovych i rôd Čubukóvych usé žyli drúžno i, móžna náveť skazáti, svójalisie odín z odným. Krómi siêtoho, jak viête napévno znájete, mojá zemlá mežúje z vášoju. Chočú vam prypómniti, što mojiê Vołóvy Łužkí susiêdničajut z vášoju berézinoju.
NATALIJA STIEPANOVNA. Vybačájte, ja vam perebjú. Viête kážete „mojiê Vołóvy Łužkí”... A čy ž voný vášy?
ŁOMOV. Mojiê...
NATALIJA STIEPANOVNA. Ot šče što! Vołóvy Łužkí nášy, a ne vášy!
ŁOMOV. Niê, mojiê, šanôvna Natálijo Stiepánovno.
NATALIJA STIEPANOVNA. To dla méne nóvosť. Skôl voný vášy?
ŁOMOV. Jak skôl? Ja hovorú pro týje Vołóvy Łužkí, što vchódiat klínom mížy vášoju berézinoju i Horêłym Bołótom.
NATALIJA STIEPANOVNA. Nu tak, tak... Voný nášy...
ŁOMOV. Niê, viête pomylájeteś, šanôvna Natálijo Stiepánovno — voný mojiê.
NATALIJA STIEPANOVNA. Opometájteś, Iváne Vasílijeviču! Davnó voný stáli vášymi?
ŁOMOV. Jak davnó? Jak tôlko pómniu, voný vse bylí nášymi.
NATALIJA STIEPANOVNA. Nu, vybačájte, što to — to niê!
ŁOMOV. Siête vídno z papéruv, šanôvna Natálijo Stiepánovno. Vołóvy Łužkí kolíś bylí spôrnymi, to právda. Ále tepér usiê znájut, što voný mojiê. I nemá čohó tut spóryti. Tréba vam viêdati, što bába mojéji tióty oddałá siêty Łužkí v bezterminóve i bezpłátne korystánie mužykám diêda vášoho táta za tóje, što voný vypáluvali dla jijiê cégłu. Mužykí diêda vášoho táta korystálisie bezpłátno Łužkámi liêt sórok i pryvýkli vvažáti jich za svojiê, ále pótum, kolí výjšła ustáva...
NATALIJA STIEPANOVNA. Było zusiêm ne tak, jak viête rozkázujete. I môj diêd, i prádid vvažáli, što jíchnia zemlá dochódiła do Horêłoho Bołóta — znáčyt, Vołóvy Łužkí bylí nášy. Čohó tut spóryti? — ne rozumiêju. Náveť złôsť beré!
ŁOMOV. Ja vam papéry pokažú, Natálijo Stiepánovno!
NATALIJA STIEPANOVNA. Niê, viête prósto žartújete abo drážnitesie zo mnóju... Jakája nespodiêvanka! My trymájem zemlú čuť ne trýsta liêt, i ráptom nam kážut, što zemlá ne náša! Iváne Vasílijeviču, vybačájte, ále ja náveť úšam svojím ne viêru... Mniê týje Łužkí ne dorohíje, tam usióho pjať hektáruv, i várty voný jakíchś trýsta rublôv, ale méne oburáje nespravedlívosť. Hovorête što chóčete, ále nespravedlívosti terpiêti ja ne mohú.
ŁOMOV. Výsłuchajte méne, molú vas! Mužykí diêda vášoho táta, jak ja vže vam kazáv, vypáluvali dla báby mojéji tióty cégłu. Tiótina bába, chóčučy zrobíti jim pryjémnosť...
NATALIJA STIEPANOVNA. Diêd, bába, tióta... ničóho ja tut ne rozumiêju! Łužkí nášy, ot i vsio.
ŁOMOV. Mojiê!
NATALIJA STIEPANOVNA. Nášy! Choč viête dva dniê dokázujte, choč odiahniête petnádčeť frákuv, a voný nášy, nášy, nášy!.. Vášoho ja ne chočú i svojóho oddaváti ne búdu... Jak sobiê chóčete!
ŁOMOV. Mniê, Natálijo Stiepánovno, Łužki ne potrêbny, ále ja dla prýncypu. Kolí chóčete, to ja vam ochôtno jich podarúju.
NATALIJA STIEPANOVNA. Ja samá mohú podarováti vam jich, voný mojiê!.. Usio siête, Iváne Vasíljeviču, sáme menš dívne! Do siêtoji porê my vvažáli vas dóbrym susiêdom, drúhom, u minúłum róci daváli vam svojú mołotílniu, i čérez siête nam samým dovełósie domołóčuvati svojé zbôže v listopádi, a viête postupájete z námi jak z cihanámi. Darújete mniê mojú ž zemlú. Vybačájte, to ne po-susiêdśki! Po-mójomu, to náveť nachálnosť, jak chóčete znáti...
ŁOMOV. Znáčyt, po-vášomu vychódit, što ja uzurpátor? Sanôvna páni, ja nikóli čužých zemél ne zachvátuvav i obvinováčuvati sébe v siêtum nikómu ne pozvólu... (Chutko ide do karafki i pje vodu.) Vołóvy Łúžki mojiê!
NATALIJA STIEPANOVNA. Neprávda, nášy.
ŁOMOV. Mojiê!
NATALIJA STIEPANOVNA. Neprávda! Ja vam dokažú. Šče diś pošlú svojích kosiarôv na siêty Łužkí!
ŁOMOV. Što?
NATALIJA STIEPANOVNA. Šče diś tam b udut mojiê kosiarê!
ŁOMOV. A ja jich proženú na zbíty pysk!
NATALIJA STIEPANOVNA. Ne posmiêjete!
ŁOMOV (chvatajetsie za sercie). Vołóvy Łužkí mojiê! Ponimájete? Mojiê!
NATALIJA STIEPANOVNA. Ne kryčête, prošú vas! Móžete kryčáti i chrypiêti zo złósti v sébe dóma, a tut prošú trymáti sébe jak połahájetsie!
ŁOMOV. Kolí b, šanôvna páni, ne siête strášne, ne siête mučýtelne búchkanie sércia, kolí b mniê žýły ne łópali v vískach, to ja pohovorýv by z vámi ináčej! (Kryčyt.) Łužkí mojiê!
NATALIJA STIEPANOVNA. Nášy!
ŁOMOV. Mojiê!
NATALIJA STIEPANOVNA. Nášy!
ŁOMOV. Mojiê!
IV
Tyje samy i ČUBUKOV.
ČUBUKOV (uvochodiačy). Što takóje? Čohó siêty kryk?
NATALIJA STIEPANOVNA. Tátu, výtłumačte, prošú vas, siêtomu pánovi, komú naléžat Vołóvy Łužkí: nam čy jomú?
ČUBUKOV (jomu). Piêvniku, Łužkí nášy!
ŁOMOV. Ludkóve na sviêti, Stiepáne Stiepányču, skôl voný vášy? Búďte choč viête rozúmnym čołoviêkom! Bába mojéji tióty oddałá Łužkí v časóve, bezpłátne korystánie mužykám vášoho diêda. Mužyki korystálisie zemlóju sórok liêt i pryvýkli do jijiê jak do svojóji, ále kolí výjšła ustáva...
ČUBUKOV. Za vášym dozvółom, dorožéńki... Viête zabyvájete, što sáme mužykí ne płatíli vášuj bábi i tomú podôbne, bo Łužkí tohdý bylí spôrnymi i tak dálej... A tepér kážny sobáka znáje, što voný jakráz nášy.
ŁOMOV. A ja vam dokažú, što voný mojiê!
ČUBUKOV. Ne dokážete, lúbčyku môj.
ŁOMOV. Niê, dokažú!
ČUBUKOV. Mámočko, naštó tak kryčáti? Krýkom jakráz ničóho ne dokážete. Ja vášoho ne chočú i svojóho oddaváti ne namiêrany. Z jakóji ráciji? Kolí vže tak výjšło, míły môj, kolí vže viête májete namiêr spóryti, komú naléžat Łužkí, i tak dálej, to ja chutčêj podarúju jich mužykám, čym vam. Ot tak!
ŁOMOV. Ne ponimáju! Jakóje právo viête májete darováti čužý majóntok?
ČUBUKOV. A to vže mniê vyryšáti, máju ja právo čy niê. Sáme tak, mołodý čołoviêče, jak ne pryvýk, kob zo mnóju hovorýli takím tónom i tak dálej. Ja, mołodý čołoviêče, starêjšy za vas udvojá, i prošú vas hovorýti zo mnóju bez irytáciji i tomú podôbne.
ŁOMOV. Niê, viête prosto vvažájete mene za dúrnia i smijétesie nádo mnóju! Mojú zemlú nazyvájete svojóju i šče chóčete, kob ja byv chołodnokróvny i hovorýv z vámi po-lúdśki! Tak dóbry susiêdy ne postupájut, Stiepáne Stiepányču! Viête ne susiêd, a uzurpátor!
ČUBUKOV. Što? Što viête skazáli?
NATALIJA STIEPANOVNA. Tátu, pošliête odrázu kosiarôv na Łužkí!
ČUBUKOV (Łomovi). Što viête skazáli, łaskávy páne?
NATALIJA STIEPANOVNA. Vołóvy Łužkí nášy, i ja ne vstuplú, ne vstuplú, ne vstuplú!
ŁOMOV. Šče pobáčym! Ja vam sudóm dokažú, što voný mojiê!
ČUBUKOV. Sudóm? Móžete podaváti v sud, łaskávy páne, i tomú podôbne! Móžete! Ja vas znáju, viête tôlko i čekájete okáziji, kob sudítisie i tak dálej... Sudiáćka natúra! Ciêły vaš rôd byv sudiáćki! Ciêły!
ŁOMOV. Prošú ne obražáti mojóho ródu! U ródi Łómovych usiê byli čésny i ne było ni odnóho, kotóroho sudíli b za roztrátu, jak vášoho diáďka!
ČUBUKOV. A v vášum Łómovśkum ródi vsiê byli sumašédšy!
NATALIJA STIEPANOVNA. Vsiê, vsiê, vsiê!
ČUBUKOV. Diêd vaš piv poká ne posiniêje, a mołódša tióta, ot ímenno, utekłá z architéktom i tak dálej...
ŁOMOV. A váša máti byłá kryvobóka. (Chvatajetsie za sercie.) U bokóvi šmorhonúło... U hółovu vdýryło... Ludkóve na sviêti!.. Vodý!
ČUBUKOV. A vaš báťko byv kartióžnik i obžóra!
NATALIJA STIEPANOVNA. A tióta — trepáła jazýkom jak máło chto!
ŁOMOV. Liêvu nohú odniałó... A viête — intrygánt... Och, sércie!.. I ni dla kóho ne tajemnícia, što viête péred výborami pud... U óčach rabotít... De môj kapelúš?
NATALIJA STIEPANOVNA. Jak pôdło! Bezsóvestno! Hádko!
ČUBUKOV. A sámi viête, ot ímenno, złojazýki, kryvodúšny i pudstúpny čołoviêk! Tak!
ŁOMOV. O-tút vôn, kapelúš... Sércie... Kudý ití? De dvéry? Och!.. Umiráju, zdajétsie... Nóhi vołóčatsie... (Ide do dvery.)
ČUBUKOV (jomu vsliêd). I kob vášoji nohí v mojôm dómi bôlš ne byłó!
NATALIJA STIEPANOVNA. Podavájte v sud. Pobáčym.
Łomov vychodit chitajučysie.
V
ČUBUKOV i NATALIJA STIEPANOVNA.
ČUBUKOV. Čort johó berý! (Chodit rozvorušany.)
NATALIJA STIEPANOVNA. Jakí nehôdnik! Ot i viêr pósli siêtoho dóbrym susiêdam!
ČUBUKOV. Poháneć! Púdiło horóchove!
NATALIJA STIEPANOVNA. Takí potvóra! Prysvójiv sobiê čužúju zemlú i šče svárytsie.
ČUBUKOV. I siêty strachopúd, ot ímenno, siêty pudslipováty kôt šče osmiêlujetsie pryjizdžáti v divosnúby i tak dálej. A? U divosnúby!
NATALIJA STIEPANOVNA. Jakíje divosnúby?
ČUBUKOV. Nu ják že! Pryjizdžáv po tóje, kob prosíti tvojéji rukí.
NATALIJA STIEPANOVNA. Prosíti rukí? Mojéji? Čom že ty vpéruč mniê ne skazáv?
ČUBUKOV. I tomú vo frak výstrojivsie! Kovbáska nedopchána! Nedorôbok!
NATALIJA STIEPANOVNA. U divosnúby? Do méne? Ach! (Padaje na fotel i stohne.) Zaverní johó! Zaverní! Ach! Zaverní!
ČUBUKOV. Kohó zaverní?
NATALIJA STIEPANOVNA. Chutčêj, chutcêj! Mniê mléjko! Zaverní! (Histéryja.)
ČUBUKOV. Što takóje? Što tobiê? (Chvataje sebe za hołovu.) Neščásny ja čołoviêk! Zastrêlusie! Poviêsusie! Zamúčyli!
NATALIJA STIEPANOVNA. Umiráju! Zaverní!
ČUBUKOV. Ťfu! Záraz. Ne reví! (Vybihaje.)
NATALIJA STIEPANOVNA (odna, stohne). Što my narobíli? Zaverní! Zaverní!
ČUBUKOV (ubihaje). Záraz prýjde i tak dálej, čort johó berý! Uch! Hovorý z jim samá, a ja, ot ímenno, ne chočú...
NATALIJA STIEPANOVNA (stohne). Zaverní!
ČUBUKOV (kryčyt). Idé vže, ja ž tobiê kažú. „Jakája múka, Hóspodi pomíłuj, kolí dočká vže zámuž chóče”! Zarêžusie! Bôhme, zarêžusie! Obłájali čołoviêka, zhańbováli, výhnali, a vsio siête ty... ty!
NATALIJA STIEPANOVNA. Niê, ty!
ČUBUKOV. Ja ž vinováty, ot ímenno! (U dverach pokazujetsie Łomov.) Nu, hovorý z jim samá! (Vychodit.)
VI
NATALIJA STIEPANOVNA i ŁOMOV
ŁOMOV (uvochodit, znemožany). Strášno búchaje sércie... Nohú odniałó... u bokóvi šmorýhaje...
NATALIJA STIEPANOVNA. Vybačájte, my pohoračýlisie, Iváne Vasílijeviču... Ja tepér pryháduju: Vołóvy Łužkí na sámum diêli vášy.
ŁOMOV. Sércie strášno bjétsie... Mojiê Łužkí... Obiêdvi poviêki pudskákujut...
NATALIJA STIEPANOVNA. Vášy, vášy Łužkí... Siadájte... (Siadajut.) My ne miêli ráciji.
ŁOMOV. Ja dla prýncypu... Mniê ne zemlá dorohája, a prýncyp...
NATALIJA STIEPANOVNA. Jakráz prýncyp... Davájte pohovórym pro što-léń ínše.
ŁOMOV. Tym bôlš, što v méne je dókazy. Bába mojéji tióty oddałá mužykám diêda vášoho táta...
NATALIJA STIEPANOVNA. Chvátit, chvátit pro siête... (Ubôk.) Ne znáju, od čohó načáti... (Jomu.) Chútko vybirájeteś na polovánie?
ŁOMOV. Na teterukí, šanôvna Natálijo Stiepánovno, dúmaju výbratisie po žnivách. Ach, viête čúli? Podúmajte, što za neščástie! Môj Uhadáj, kotóroho viête znájete, okulháviv.
NATALIJA STIEPANOVNA. Jakája škóda! A čom?
ŁOMOV. Ne znáju... Músit, vývichnuv ábo ínšy sobáki pokusáli... (Uzdychaje.) Najliêpšy sobáka, ne kážučy vže pro hróšy! Ja ž za johó Mirónovu 125 (sto dvádceť pjať) rublôv zapłatív.
NATALIJA STIEPANOVNA. Perepłatíli, Iváne Vasílijeviču.
ŁOMOV. A po-mójomu, to vélmi tánio. Sobáka čudiésny.
NATALIJA STIEPANOVNA. Táto dav za svojóho Odkatája 85 (vôsimdesiat pjať) rublôv, ále ž Odkatáj namnôho liêpšy za vášoho Uhadája!
ŁOMOV. Odkatáj liêpšy za Uhadája? Što viête! (Smijetsie.) Odkatáj liêpšy za Uhadája!
NATALIJA STIEPANOVNA. Zrozumiêło, što liêpšy! Odkatáj, právda, šče mołodý, šče ne obsobáčyvsie jak sliêd, ále tak chvátkoho i tak hônkoho sobáki nemá náveť u Vovčanéćkoho.
ŁOMOV. Pozvôlte mniê skazáti, Natálijo Stiepánovno, što viête zabyvájete, što v jóho korótša spôdnia páščoka, a sobáki z korótšoju spôdnioju páščokoju nikóli ne je chvátkimi!
NATALIJA STIEPANOVNA. Z korótšoju páščokoju? Pérše čúju!
ŁOMOV. Kažú vam, spôdnia páščoka korótša za vérchniu.
NATALIJA STIEPANOVNA. A viête miêryli?
ŁOMOV. Miêryv. Haniáti zviêra vôn hodítsie, ále kolí chvatáti, to navrád čy...
NATALIJA STIEPANOVNA. Po-pérše, naš Odkatáj poródisty, máje hústu šersť, vôn syn Zaprehája i Žáhi, a u vášoho ryžorabóho do poródy i ne doberéšsie... Do tóho starý i paskúdny jak kunčlá...
ŁOMOV. Starý, ále ja za johó pjatí vášych Odkatájuv ne voźmú... Jak ja môh by? Uhadáj — sobáka, a Odkatáj... náveť spóryti smiêšno... Takích jak vaš Odkatáj u kážnoho sobáčnika — choč hať hatí. Dvádčeť pjať rublôv — najvýžša ciná.
NATALIJA STIEPANOVNA. U vas, Iváne Vasílijeviču, sidít diś jakíś biês perekóry. To výdumali, što Łužkí vášy, to Uhadáj liêpšy za Odkatája. Ne lublú ja, kolí čołoviêk káže ne tóje, što dúmaje. Viête ž dóbre znájete, što Odkatáj sto rázy liêpšy za vásoho... siêtoho durnovátoho Uhadája. Naštó hovorýti naperekôr?
ŁOMOV. Ja báču, Natálijo Stiepánovno, što vy vvažájete méne za slipóho ábo za dúrnia. Zrozumiêjte naréšti, što v vášoho Odkatája korótša spôdnia páščoka!
NATALIJA STIEPANOVNA. Neprávda.
ŁOMOV. Korótša!
NATALIJA STIEPANOVNA (kryčyt). Neprávda!
ŁOMOV. A čohó ž viête kryčyté?
NATALIJA STIEPANOVNA. A čohó ž viête hovóryte irundú? To oburálne! Vášoho Uhadája čas zastrêliti, a viête rumniájete johó z Odkatájom!
ŁOMOV. Vybačájte, ja ne mohú prodóvžuvati siêtoho rozhovóru. U méne znov pryspiêšyło sércie.
NATALIJA STIEPANOVNA. Ja zavvážyła: spórat bôlš za vsiêch týje ochótniki, kotóry ménš za vsiêch rozumiêjut.
ŁOMOV. Prošu vas, zamóvknite... U méne rozryvájetsie sércie... (Kryčyt.) Zamóvknite!
NATALIJA STIEPANOVNA. Ne zamóvknu, poká viête ne pryznájete, što Odkatáj sto rázy liêpšy za vášoho Uhadája!
ŁOMOV. Sto rázy hôršy! Kob vôn zdoch, vaš Odkatáj... Víski... óko... plečé...
NATALIJA STIEPANOVNA. A vášomu durnovátomu Uhadájovi ne tréba zdycháti, bo vôn i bez tóho vže zdóchły.
ŁOMOV (płače). Zamóvknite! U méne rózryv sércia!!
NATALIJA STIEPANOVNA. Ne zamóvknu!
VII
Tyje samy i ČUBUKOV
ČUBUKOV (uvochodit). Što znov?
NATALIJA STIEPANOVNA. Tátu, skažý ščêro, po čýstuj sóvesti: kotóry sobáka liêpšy — naš Odkatáj čy johó Uhadáj?
ŁOMOV. Stiepáne Stiepánoviču, umoláju vas, skažête tôlko odné: u vášoho Odkatája korótša spôdnia páščoka čy niê? Tak čy niê?
ČUBUKOV. A choč by i tak? Velíka mniê mécija! Zatóje v ciêłum poviêti nemá liêpšoho sobáki i tak dálej.
ŁOMOV. Ále ž môj Uhadáj liêpšy? Po sóvesti!
ČUBUKOV. Viête ne nervújteś, dorožéńki... Pozvôlte... Vaš Uhadáj, ot ímenno, máje svojiê dóbry jákosti... Vôn poródisty, na môcnych łápach, z úzkim zádom i tomú podôbne. Ále v siêtoho sobáki, jak chóčete znáti, môj krasávče, dva istôtny nedochváty: vôn starý i z kryvým prýkusom.
ŁOMOV. Vybačájte, u méne sércie zachútko bje... Vóźmem fákty... Pozvôlte mniê pryhanúti vam, u Marúśkinych Korčách môj Uhadáj išov łob v łob z Rozmachájom gráfa, a vaš Odkataj odstáv na ciêłu verstú.
ČUBUKOV. Odstáv, bo dojizdžáč gráfa udýryv johó harápom.
ŁOMOV. Ne bez pryčýny. Usiê sobáki bihút za lísom, a Odkatáj stav baraná tióhati!
ČUBUKOV. Neprávda! Hołúbčyku, ja čołoviêk porývny i, ot ímenno, prošu vas, davájte skônčym siêty spôr. Udýryv tomú, što vsiêm závidno divítisie na čužóho sobáku... Tak! Usiê nenavísniki! I viête ne bez hrêchu! Čuť tôlko zavvážyte, što čyjś sobáka liêpšy za vášoho Uhadája, odrázu načynájete tóho, siêtoho... sámoho... i tómu podôbnoho... Ja ž usio pómniu!
ŁOMOV. I ja pómniu!
ČUBUKOV (peredražniuje). I ja pómniu... A što viête pómnite?
ŁOMOV. Mojé sércie... Nohú odniałó... Ne mohú.
NATALIJA STIEPANOVNA (peredražniuje). Mojé sércie... Jakí z vas ochótnik? Vam u kuchní na pečê ležáti i dušýti prusakôv, a ne polováti na lísa! Mojé sércie...
ČUBUKOV. Faktýčno, jakí z vas ochótnik? Z vášym, ot ímenno, sérciom dóma sidiêti, a ne na sidliê tovčýsie. Dóbre kob viête polováli, a to ž jiêzdite tôlko po tóje, kob spóryti i čužým sobákam mišáti i tak dálej. Ja čołoviêk porývny, ostávim siêty rozhovôr. Viête zusiêm, ot ímenno, ne ochótnik!
ŁOMOV. A viête to ochótnik? Viête jiêzdite tôlko po tóje, kob pudlizátisie gráfovi i plestí intrýgi... Sércie... Viête intrygánt!
ČUBUKOV. Što? Ja intrygánt? (Kryčyt.) Zamóvknite!
ŁOMOV. Intrygánt!
ČUBUKOV. Smorkáč! Ščeniúk!
ŁOMOV. Starý perdún! Jezuít!
ČUBUKOV. Zamóvkni, a to ja pudstrêlu tébe z dubeltôvki jak kuropátku. Svistún!
ŁOMOV. Usiê znájut, što — och, sércie! — váša pokôjna žônka vas bíła... Nohá... víski... v óčach rabiêje... Mniê słábo, záraz upadú...
ČUBUKOV. A ty sidíš pud pantóflom u svojéji klúčnici!
ŁOMOV. O, o, o — sércie mniê rozorváło! Plečé odorváłosie... De mojé plečé?.. Umiráju! (Padaje na fotel.) Dóktora! (Mliêje.)
ČUBUKOV. Smorkáč! Mołokosós! Svistún! Mniê słábo. (Pje vodu.) Słábo.
NATALIJA STIEPANOVNA. Jakí z vas ochótnik? Viête i na konióvi sidiêti ne vmiêjete! (Baťkovi.) Tátu! Što z jim? Tátu! Podivisie, tátu! (Viščyt.) Iváne Vasílijeviču! Vôn umér!
ČUBUKOV. Mniê słábo!.. Zachvatíło duch!.. Poviêtra!
NATALIJA STIEPANOVNA. Vôn umér! (Tiohaje Łomova za rukav.) Iváne Vasílijeviču! Iváne Vasílijeviču! Što my narobíli? Vôn umér! (Padaje na fotel.) Dóktora, dóktora! (Histeryja.)
ČUBUKOV. Och!.. Što takóje? Što tobiê?
NATALIJA STIEPANOVNA (stohne). Vôn umér!.. umér!
ČUBUKOV. Chto vmer? (Podivivšysie na Łomova.) Na sámum diêli vmer! Ludkóve na sviêti! Vodý! Dóktora! (Pudsovuje šklanku do rota Łomova.) Výpite!.. Niê, ne pje... Znáčyt, umér i tomú podôbne... Neščásny ja čołoviêk! Čom ja šče ne pustív sobiê púlu v łob? Čom ja šče ne zarêzavsie? Čohó ja ždu? Dájte mniê nožá! Dájte mniê pistoléta! (Łomov vorušytsie.) Ožyváje, zdajétsie... Výpite vodý... O-tak...
ŁOMOV. Rabóje v óčach... tumán... De ja?
ČUBUKOV. Ženiêteś jak najchutčêj — i nu vas k čórtu! Voná zhadžájetsie! (Złučaje ruki Łomova i dočki.) Voná zhadžájetsie i tomú podôbne. Błahosłavláju vas i tak dálej. Tôlko ostávte méne v spokóji!
ŁOMOV. A? Što? (Ustaje.) Kohó?
ČUBUKOV. Voná zhadžájetsie. Nu? Pociłújteś i... čort z vámi!
NATALIJA STIEPANOVNA (stohne). Vôn žyvý... Tak, tak, ja zhadžájusie...
ČUBUKOV. Ciłújteś!
ŁOMOV. A? Kohó? (Ciłujetsie z Natalijoju Stiepanovnoju.) Vélmi pryjémno... Pozvôlte zapytáti, u čôm diêło? Ach, tak, ja rozumiêju... Sércie... rabóje v óčach... Ja ščaslívy, Natálijo Stiepánovno... (Ciłuje ruku.) Nohú odniałó...
NATALIJA STIEPANOVNA. Ja... ja tóže ščaslíva...
ČUBUKOV. Búďto kámeń z sércia zvalívsie... Uch!
NATALIJA STIEPANOVNA. Ále... usió-takí pryznájte choč tepér: Uhadáj hôršy za Odkatája.
ŁOMOV. Liêpšy!
NATALIJA STIEPANOVNA. Hôršy!
ČUBUKOV. Nu, načynájte simiêjne ščástie! Šampána!
ŁOMOV. Liêpšy!
NATALIJA STIEPANOVNA. Hôršy! Hôršy! Hôršy!
ČUBUKOV (starajučysie perekryčati). Šampána! Šampána!
Zanaviêsa
